Referáty
Jan Kupecký
*1667 Asi Praha (není dokázáno) – † 1740 Norimberk (Německo)
Barokní český malíř
Dvorním malířem 1716
v Praze
Ovlivněn
francouzskými reprezentativními portréty dospěl k osobitému
stylu s barevnou rozmanitostí a dekorativní okázalostí
Většinu života trávil
v Itálii, Vídni a v Norimberku
Znal se s Petrem Brandlem
Díla:
Portrét hraběte Harracha
Portrét Petra Velikého
Portrét H.F. Wussinové
Podobizna paní Schreyvoglové
Portrét Michaela Kreisingera ve stáří
Šlechta
Šlechta je soubor jedinců, majících zvláštní právní výsady a
nezřídka také nárok na šlechtický titul. .Počátky
šlechty zasahují
do dob,kdy se společnost začala rodově rozpadat.Do čela se
dostávají
významní lidé,kteří si svůj respekt
získali kupříkladu nějakými vojenskými
zásluhami.
Příslušnost k této skupině vychází z rodového principu a je
proto zpravidla založena manželským původem po šlechtickém otci. Druhým hlavním
způsobem je pak povýšení do šlechtického stavu panovníkem .Šlechta byla jednou
z vládnoucích vrstev feudální společnosti, ve které svou moc
zakládala na vlastnictví půdy, vojenské specializaci a výsadách, které jí
zaručovaly významnou úlohu při řízení státu. K charakteristickým náležitostem,
které ve středověku odlišovaly šlechtu od poddaných a částečně také od kléru,
náležely erby a důraz na znalost předků.Šlechta měla různý podíl na celkovém počtu obyvatel.
Zatímco ve Španělsku představovala asi 2 % obyvatelstva, v Polsku koncem
16. století šlechta představovala 9,1 % celkového počtu obyvatel a v
oblasti Mazovska (Mazowsze) v okolí Varšavy dokonce 23,1 % (pro srovnání duchovní byli zastoupeni 0,2 %).
Šlechta jako samostatný společenský stav často přetrvala i
do demokracie, kde jsou však její výsady omezeny většinou jenom na právo
používat titul
Počátky české šlechty
Počátky naší šlechty v 10. - 12. století úzce souvisí s
rodem Přemyslovců a jejich vojenskými družinami. Ty byly tvořeny schopnými
jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství
hradu atd. Ačkoli tyto výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy - do smrti
nabyvatele - a bylo je možno odejmout, dochází k jejich postupné přeměně v
dědičné vlastnictví.
Otázka možného podílu předpřemyslovskérodové
aristokracie na zformování nejstarší
české šlechty zůstává nevyjasněna.
Struktura
Od 12. století se česká šlechta dělila na dva
stavy:vyšší stav – panský (a korouhevní).
nižší stav – vladycký,
zemanský a rytířský.
Toto dělení bylo nejprve neustálené, ani hranice rytířského
stavu nebyla přesně vymezená, oba stavy se uzavřely teprve v průběhu 15.
století.
Po porážce stavovského povstání na Bílé
hoře roku 1620 byly
v zemích Koruny české zavedeny původem říšské
šlechtické hodnosti, které se ustálily na následujících titulech:
šlechtic--- rytíř—svobodný--- pán/baron--- hrabě--- kníže--- vévoda
Po vzniku Československa bylo šlechtictví –
spolu se všemi tituly – na našem území ke dni 18. prosince 1918 zrušeno.
Albrecht z Valdštejna
(14.9.1583 Heřmanice u Jaroměře - 25.2.1634
Cheb)
Albrecht z Valdštejna (celým jménem kníže Albrecht
Václav Eusebius z Valdštejna),
český šlechtic a vojevůdce, přichází na svět jako potomek chudého šlechtického
rodu (je synem Viléma z Valdštejna a Markéty
Smiřické) - jako dvanáctiletý, v roce 1595 osiří, vyrůstá v péči poručníka
Jindřicha Slavaty.
Vzdělání
Vzdělání získává Albrecht z Valdštejna
nejprve ve
škole Jednoty bratrské, poté navštěvuje
různé jezuitské a evangelické školy, v
roce 1599 pak začíná studovat na evangelické
univerzitě v německém Altdorfu - studia ale nedokončí, po roce je ze školy
vyloučen.
Vojenská dráha a funkce
Vojenská dráha Albrechta z Valdštejna začíná v roce
1604, kdy se jako poddůstojník pěchoty účastní tažení do Uher, od roku 1606 pak
již Albrecht slouží jako plukovník českých stavů.
Ve stejném roce 1606 vstupuje Albrecht z Valdštejna
do služeb arciknížete (a budoucího císaře) Matyáše, bratra císaře Rudolfa II..
Zároveň Valdštejn přestupuje ke katolictví.
Albrecht z Valdštejna se oženil - manželkou se stala
Lukrécie Nekšovna z Landeka.
Po manželčině smrti (1614) vstupuje Albrecht z Valdštejnado
služeb Ferdinanda Štýrského, budoucího
císaře Ferdinanda II. Habsburského,
jemuž pak zůstane věrný i po vypuknutí stavovského
povstání v českých a
moravských zemích (1618) - ač je jmenován
plukovníkem jednoho ze tří moravských
pluků, přechází s vojskem na císařovu stranu, ve
Ferdinandových službách. Pak
po bitvě na Bílé hoře (1620) a porážce
českých stavů získává obrovský
majetek.
Když je vítězství císařské strany
dovršeno, účastní se Albrecht spolku, který
tvoří zemský místodržící
kníže Lichtenštejn,obchodníci
a kupci a další. Společně zakládají mincovní konsorcium, které razí
znehodnocenou minci – tzv. dlouhou minci. Celý podnik končí státním bankrotem, Valdštejn však vydělává podnikem jmění.
V roce 1622 se stává zemským vojenským velitelem v Čechách. Ve stejném roce je
jmenován hrabětem, o rok později pak knížetem. V této době se Albrecht z Valdštejna též podruhé žení, a to s Isabelou z Harrachu.
V roce 1625 se z Albrechta z Valdštejna
stává vrchní
velitel císařské armády a povýšen na
vévodu - stává se vévodou
frýdlantským.
V čele císařské armády pak Albrecht poráží v dánské válce vojska. V roce 1628 je jmenován admirálem Oceánského a Baltského
moře.
V roce 1630 pak přichází Valdštejnův první pád - na
nátlak německých (říšských) kurfiřtů jej císař Ferdinand II. Habsburský
propouští ze všech armádních funkcí.
V prosinci roku 1631, po významných neúspěších císařských vojsk v Evropě a
významných vojenskopolitických změnách v Evropě -(vpád Sasů do českých zemí,
vypuknutí švédské války atd.)-, je pak ale Albrecht z Valdštejna
povolán zpět .
V letech 1632-33 pak Albrecht z Valdštejna
slaví
jeden vojenský úspěch za druhým -
vyhání saská vojska z Čech, odrazí
švédský
útok u Norimberka, bojuje (nerozhodně) v bitvě u Lützenu - jeho moc a sláva jsou takové, že se jej snaží
protihabsburská koalice získat na svoji stranu, za spojenectví pak Francie a
Švédsko nabízejí Valdštejnovi český královský trůn –
zaváhá, ale vše odmítne.
Zaváhání v jednání se Švédy a Francouzi se Albrechtovi z Valdštejna vymstí
- začátkem roku 1634 je císařem Ferdinandem II.
císařským patentem
podruhé zbaven velení císařské
armády a prohlášen za zrádce - v Chebu, kde
hodlá
(patrně) uzavřít spojenectví se Švédy, je
pak Albrecht z Valdštejna
25. února roku 1634 svými vlastními důstojníky zavražděn.
Bohové a hrdinové
antických bájí
Arés
Bůh zuřivé války, syn největšího boha Dia a jeho manželky Héry. Nezáleželo mu,
proč válka vypukla, a většinou ani jak dopadla. Těšil ho válečný ryk, lomoz
zbraní a pach krve, ze záhuby bojovníků měl stejnou radost jako z jejich
odvahy. Podporoval každého, kdo byl ochoten porušit mír. Pro tyto vlastnosti ho
neměli rádi bohové ani lidé. Bůh Zeus mu řekl, že kdyby nebyl jeho synem, svrhl
by ho do temného Tartaru. Nebylo jediného boje, do něhož by nezasáhl. S velikým
štítem, měděným pancířem a bronzovým mečem se náhle objevoval na bojišti a
roznášel smrt. Doprovázeli ho jeho synové Deimos a Fobos, kteří byli zosobněním děsu a hrůzy, před jeho vozem
pobíhala bohyně sváru Eris a bohyně válečného
vraždění Enyó. Válečné řemeslo ovládal dokonale, ale
v boji byl nespolehlivý a brzy podporoval jednu, brzy druhou stranu. Přes svou
sílu a obratnost nebyl neporazitelný.
Dionýsos
Bůh vína a vinařství, syn největšího boha Dia a dcery thébského krále Kadma Semely. Narodil se prý v Thébách. Když měl přijít na
svět, rozhodla se Diova manželka Héra, že ho zahubí. Navštívila proto v podobě
staré chůvy Semelu a navedla ji, ať požádá Dia, aby se jí jednou ukázal v celé
své moci a velebnosti. Zeus se Semele předvedl se všemi hromy a blesky. Jeden
blesk zapálil thébský palác a plameny zasáhly i Semelu, které pak v smrtelné
úzkosti porodila nedonošené dítě. Zeus nechal kolem syna vyrůst hustý břečťan,
který ho uchránil před ohněm. Jakmile se plameny utišily, vytáhl syna z úkrytu
a dal si ho zašít do stehna, aby ho donosil. Když se Dionýsos podruhé narodil,
odnesl ho bůh Hermés k Semelině
sestře Íně, manželce krále Athamanta.
Když se Héra dozvěděla, že se ho ujali, seslala na Athamanta
šílenství, aby ho v záchvatu zuřivosti zahubil. Zahubil však jen svoje vlastní
syny a manželku, protože Dionýsa Hermés včas
zachránil. Odnesl ho do nýsské doliny, kde ho svěřil
nymfám, které ho ukryly do hluboké jeskyně porostlé révou a vychovaly ho. Tam
také poprvé ochutnal víno. Odtamtud také přinesl první sazenici vína lidem. Dal
ji pastýři Íkariovi a naučil ho, jak z hroznů vyrábět
nápoj, jehož bohem ho učinil Zeus.
Hádés
Bůh podsvětí, syn Titána Krona a jeho manželky Rheil.
Byl nejstarší s Kronových synů a se svými bratry Diem a Poseidónem
tvořil trojici nejvyšších bohů řeckého panteonu. Když bratři zbavili otce Krona
vlády, stal se Hádés
všemocným vládcem podsvětní
říše.
Jeho říše se skrývala v hlubinách země a
nikdy do ní nepronikl paprsek
slunečního světla. Tvořila ji rovina porostlá
bledými květy divokého asfodelu a
protékalo jí pět řek, které tvořily zároveň
její hranice: vše zmrazující Styx, řeka nářků Acherón, řeka
zármutku Kókytos, ohnivá řeka Pyriflegethón
a temná Léthé, jejíž vody dávaly
zapomenout na všechno pozemské. Na západě byly
Élysejské nivy, kde žili
svůj věčný život duchové
spravedlivých, někde v hlubinách byl Tartaros, kde si
odpykávali věčné tresty hříšníci,
a v ohrazené části této říše byl
Erebos, kde měl Hádés
svůj palác, z nějž vládl s manželkou Persefonou podsvětním bohům a duchům
mrtvých. Vstupní bránu do podsvětí hlídal trojhlavý pes Kerberos. Z brány vedla
cesta k vodám Acherontu, přes které převážel mrtvé
nevlídný stařec Charón.
Hesperovny
Dcery Titána Atlanta a bohyně noci Nykty. Byly tři a
jmenovaly se Aiglé, Erychteia
a Hesperethúsa. Žily na dalekém západě a střežily tam
s drakem Ládónem strom se zlatými jablky. Tři z
těchto jablek získal s pomocí Titána Atlanta Herákles.
Když tím splnil úkol, který mu uložil král Eurystheus,
věnoval je bohyni Athéně a ta je Hesperovnám vrátila.
Jedno z nich pak ukradla bohyně sváru Eris a hodila
je mezi bohyně Héru, Athénu a Afrodítu, když hodovaly
na svatbě krále Pélea a bohyně Thetidy,
aby se tak pomstila, že ji bohové na svatbu nepozvali. Spor Héry, Athény a Afrodíty o toto jablko způsobil trojskou válku a jablko
samo se pak dostalo jako „jablko sváru“ do úsloví téměř všech národů.
Chiméra
Fantastická obluda, dcera stohlavého obra Týfóna a
jeho manželky Echidny. Byla kombinací lva, divoké
kozy a hada s dračí hlavou, měla obrovskou sílu a ze svých tří tlam chrlila
oheň. Podle řeckých bájí žila v Lykii, a jakmile
ucítila člověka, vylezla ze svého doupěte a sežehla ho ohněm. Nakonec ji zabil
hrdina Bellerofontés, který se k ní dostal na
okřídleném koni Pégasu, a z bezpečné výšky ji zasáhl
několika smrtícími šípy. Podle Vergilia žila prý v podsvětí a hlídala tam se
svým bratrem Kerberem vchod do Hádovy říše.
MISTR JAN HUS
narodil
se někdy v letech 1371
vystudoval teologii
chtěl se stát kazatelem, chtěl vést dobrý a čestný žívot
později se pro něj stala důležitější náprava církve
vycházel z učení Jana Viklefa
zasadil se o Dekret kutnohorský - dříve Němci:Češi 3:1, poté 1:3 - vadilo mu,
že hodnostáři nedodržovali desatero, byli moc majetní a brali odpustky
kázal v Betlémské kapli, ale dostal zákaz působení
odmítl to, proto byl nad Prahou vyhlášen interdikt
(zákaz kázání do té doby, než odejde)
odešel kázat na Kozí hrádek
1414 - odešel do Kostnice na Kostnický koncil
snaha obhájit a vysvětlit své názory
koncil svolán, aby se odstranilo rozštěpení církve, církev v tu dobu měla tři
papeže
Hus byl po chvíli strávené v Kostnici zatčen a vyslíchán
--> církev požadovala odvolání jeho učení --> odmítl -->
6.5.1415 upálen¨
Křížové výpravy
Křížové
výpravy byla vojenská tažení
vyhlášená katolickou církví jako
Svatá válka proti nekřesťanům nebo pohanům.
Nejúspěšnější byla 1. křížová
výprava, která bývá také
označována jako Výprava
chudiny. I.křížová výprava byla
vyhlášena 27.listopadu 1096 papežem Urbanem II.
Stalo se tak u francouzského města Clermont.
Urban
II. sem svolal obrovské shromáždění, na
které pozval všechny biskupy. Zde v
plamenném projevu vyzval papež posluchače, aby se v Kristově
jménu vydali na
východ a zachránili Svatou zemi z moci tureckých
vetřelců. Vyprávěl detailně o
příšerných krutostech, jichž se prý
dopustili turečtí nevěřící na nevinných
křesťanech. Papež zapůsobil na dav tak přesvědčivě, že lidé jako
jeden muž
křičeli „Deus Vult!“ – „Bůh to chce!“. Neexistují
však žádné důkazy, že by krutosti, o kterých Urban vyprávěl, měla reálné
opodstatnění.
V 11. století
navštěvovali křesťanští poutníci
svatá místa stejně jako dřív.
Umožňovala jim to snášenlivost muslimů, kteří byli
pány Jeruzaléma od roku 638.
Papežova dramatická výzva byla ve skutečnosti
odpovědí na prosbu byzantského
císaře Alexia I. Komnéa o
posily, které by podpořily jeho obranu proti nájezdům seldžuckých
Turků. Ti totiž roku 1071 porazili byzantské vojsko u Manzikertu
a odměnou za vítězství jim připadla velká část Malé Asie. Mocná Konstantinopol,
chráněná mohutnými zdmi, byla náhle zranitelná. Urban Alexiově
požadavku vyhověl ještě z jednoho důvodu. Doufal, že tak
zacelí roztržku mezi
římskými katolíky a pravoslavnými a
sám se postaví do čela sjednocené církve.
Ti se tímto spojili proti společnému nepříteli a
počali sestavovat mocné
vojsko. Následné události běželi v rychlém
sledu. Kazatelé jako Petr Amienský nebo Gautier Chuďas
jezdili od vesnice k vesnici, aby naverbovali co nejvíce vojáků. Nalákali tak
asi 20 000 lidí, kteří si za svůj symbol zvolili kříž a nazvali se podle něho
křižáky. Někteří se přidali proto, aby unikli dluhům nebo krutým pánům, trestu smtri, jiní jen hledali dobrodružství. Alexius
očekával, že dostane vojsko složené z ukázněných, profesionálních vojáku v čele
se šlechtici. Ve stejném počtu však k němu směřovali špinaví a otrhaní
venkované, kteří v životě nedrželi zbraň v ruce. Cesta do Konstantinopole
neproběhla bez potíží. Jídlo a zásoby brzy došli, a tak křižákům nezbylo nic
jiného než loupit a drancovat. Z jejich pochodu se stala loupeživá cesta. 12.
července konečně dorazili do Sofie, odkud byli eskortováni do Konstantinopole.
Tam dorazili 1.srpna.
Další vlny křižáků dorazili vzápětí. Když Alexius z
křižáckých vůdců vymámil přísahu věrnosti, rychle vojska vystrnadil do
pohraničních oblastí, o něž se vedli boje. Pomohl jim s dobývání Níkaie, hlavní seldžucké pevnosti
v Malé Asii. Horkem a nemocemi vyčerpaní křižáci se plahočili dále do Sýrie,
kde oblehli mohutně opevněné město Antiochii. Ta měla pro křižáky zvláštní
význam, neboť přestože byla ovládána Turky, většinu jejího obyvatelstva tvořili
křesťané. Křižáci, jejichž morálku podkopala úplavice, nekonečné a marné
obléhání a stále častější dezerce, se už málem vzdali, když někdo připravil
plán, jak využít zrádného tureckého strážce ve Věži dvou sester, jež byla
součástí vnějšího opevnění. Ten ve stanovený čas spustil z věže žebřík. Po něm
vyšplhalo několik křižáků na hradby a vyzvalo obyvatelé města, ať otevřou
brány. Jimi pak křesťanští bojovníci vpadli dovnitř a rozpoutali obrovský
masakr, po kterém Antiochii dobyli.Podpořeni vítězstvím se odtud křižáci hnali
na Jeruzalém.
Ten jim padl do rukou 15. července
roku 1099. S poraženými neměli dobyvatelé
žádné slitování. Masakrovali ženy i děti a
ty, které se stačili schovat v
synagogách a mešitách, upálili zaživa i s
budovami. To bylo tedy vítězství.
Výsledkem první křížové výpravy byl
vznik čtyř malých křesťanských státních útvraů na pobřeží Středozemního moře. Byly jimi Jeruzalémské
království, hrabství edesské, knížectví antiochejské a hrabství tripoliské.
Další křižáci pak spěchali k jejich obraně. Mnozí patřili k rytířským řádům,
jako byli templáři, vojenské bratrsvo založené ve 12.
století na ochranu poutníků do Svaté země a na ochranu hranic křesťanského
světa.